Bezcitnost
Posted On
Novinka minulého roku. První románově laděné dílo polské autorky. Že jste o knize neslyšeli? Nic si z toho nedělejte, já také ne. Dozvěděla jsem se o ní až v jedné čtenářské skupině. Bohužel i to je v dnešní době osud skutečně dobrých knih. Úkolem nás knihomolů je tenhle nesmírný hřích napravovat.
O autorce
Martyna Bunda je, jak už zaznělo v úvodním slovu, polská spisovatelka, která za sebou sice už jednu knihu má, nicméně se jedná jen o sbírku esejí, které přispěla svou troškou do mlýna. Bezcitnost je ale jen a její. A na hodnocení čtenářů je to vidět (v pozitivním slova smyslu). Kromě toho, že se Bunda věnuje psaní knih pracuje také jako novinářka. Zajímavé je, že se hlásí ke Kašubům, k západoslovanskému národu, s vlastním jazykem který je Polskem i Poláky samotnými vnímán jako polská etnická podskupina. Není tedy náhodou, že se právě v tomto prostředí odehrává děj knihy.
O knize
Bezcitnost vyšla v českém překladu relativně nedávno, stále se o ní ale nemluví. A je to škoda. Právě knihy s tematikou druhé světové války, rodinné ságy, příběhy statečných a silných žen jsou v Česku poměrně populární. Kniha polské autorky ale dál stojí v pozadí.
Příběh nás seznamuje se stárnoucí Rozelou, která porodila a sama vychovala své tři dcery Gertu, Trudu a Ildu. Všechny jsou úplně jiné a zároveň se v některých rysech tolik podobají své matce. Do poklidného života žen v oblasti Kašub zasahují dějinné události, nemilosrdně je vlečou, trýzní a trápí a když válka skončí, útrapy v dalším režimu pokračují. Každá z dcer se ale i přes nepřízeň doby snaží najít své místo na světě a začít žít vlastní život. I přesto je to ale stále táhne domů.
Můj názor
Knihu se nebojím přirovnat k příběhům české spisovatelky Aleny Mornštajnové. I tady máme rodinnou ságu, ve středu pozornosti stojí ženy smýkané dějinnými událostmi. Na rozdíl od Mornštajnové je ale tohle vyprávění mnohem tísnivější, mnohem syrovější, naservírované tak jak ho servíruje sám život. A stejně jako v životě i tady najdeme komické i tragikomické okamžiky, většinou hned vedle těch tragických. Pokud tedy fandíte knihám paní Mornštajnové, dost možná vás osloví i Martyna Bunda se svou novinkou.
Kniha se mi četla dobře, ráda jsem se k ní vracela právě díky její nepřikrášlenosti a autenticitě. Tu bych trochu přirovnala ke Slavíkovi, knize, kterou jsem četla nedávno. I v ní si válka na nic nehraje. Oceňovala jsem rovněž i to, že autorka do příběhu řadí i “dějiny každodennosti”, líbil se mi například popis elektrifikace, zavedení prvního telefonu do bytu… Mám pocit, že právě na tohle se v knihách často zapomíná. Autoři se snaží většinou vystihnout ty “hlavní události” jako nástup Hitlera k moci, atd., ale na ty menší často zapomínají, Bunda ne. Zkrátka u Bezcitnosti jsem měla skutečně pocit, že v té době žiji.
Oceňuji i název a podle mého i celkový motiv příběhu – Bezcitnost. Začátek knihy nás zavádí na pohřeb, dočítáme se, že Ilda se na stuhu smutečního věnce nechala podepsat jako Bezcitná. Bezcitnost se ale nese celou knihou. Každá z jejích postav je tak trochu bezcitná, ať už mluvíme o sestrách, o samotné Rozele nebo o jejich životních partnerech. Na konci knihy nutně docházíme k závěru, že bezcitnost je nešvarem celého světa. Trochu depka, že?
Závěrem
Nechápu, že se u nás kniha nečte, že se o ní nemluví… Věčná škoda! Jasně, takových příběhů jsme tu už pár měli. Tenhle je ale podaný trochu jinak. Ukazuje válku v celé její hrůze (nebo se k tomu alespoň celkem zdařile blíží), styl autorky je originální, v podstatě nezaměnitelný a příběh vyznívá opravdu autenticky. Některými bývá dokonce srovnávána s držitelkou Nobelovy ceny Olgou Tokarczukovou, což je podle mě už samo o sobě úspěch a důvod k tomu, aby se o autorce i knize mluvilo.
Pokud se rozhodnete Bezcitnost vyzkoušet, určitě mi dejte vědět, jak se Vám líbila! 🙂
Hodnotím nakonec 5 z 5!
