Osamělost prvočísel
Posted On
Na tuhle knížku jsem dostala hned několik tipů, ale trvalo mi dlouho, než jsem se k ní dopracovala. Rozhodně mě v tom podpořila kladná hodnocení z Databáze knih, tam má Osamělost prvočísel neuvěřitelných 86 % a asi 1 100 hodnocení. Nakonec jsem se tedy přece jen rozhoupala a tuhle víc než deset let starou pecku si půjčila. A jak se mi četla? To se dozvíte v dnešní recenzi.
O autorovi
Troufám si říct, že Paolo Giordano patří mezi autory, kteří si na světovém knižním trhu udělali jméno. A upřímně, docela mě překvapilo, že je tenhle pohledný sympaťák ročník 82, domnívala jsem se, že se za příběhem skrývá někdo, kdo si psaním krátí důchod. Navíc je to fakt fešák, doporučuju pogooglovat pár fotek. Když odhlédnu od dalších povrchností, je na místě sdělit, že se jedná o italského spisovatele, který vystudoval fyziku (což se mu při psaní Osamělosti prvočísel nepochybně hodilo). Jako zajímavost přidávám, že naše dnešní kniha byla přeložena do dvaceti světových jazyků. Tleskám pohlednému fešákovi ze slunného Turína!
O knize
Osamělost prvočísel je vcelku nenápadná knížka s příjemným rozsahem 244 stran. Jako jo, dá se v pohodě přečíst během jednoho večera, ale příběh vás natolik dostane, že si budete muset nechávat prostor na “rozdýchání” a “trávení”.
Ústřední myšlenka celého příběhu je nad slunce jasná: “Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života.” V prvních dvou kapitolách se seznamujeme s Alicí a Mattiem, hlavními hrdiny příběhu. Zpočátku je vnímáme jako na sobě nezávislé postavy, jejich osudy se ale po několika stránkách spojí, bohužel ale jen proto, aby se vzápětí opět rozešly. Jak už asi tušíte, v minulosti oba hrdinové udělali rozhodnutí, které jim v dalších letech v podstatě brání ve vlastním štěstí…
Můj názor
Na začátku knihy jsem byla upřímně ohromená nejen stylem autora, ale i samotnými příběhy hlavních hrdinů. Přišly mi dokonale lidské, zároveň ale originální a uvěřitelné, příjemně mě naladily na další čtení. S odstupem času mám ale pocit, že příběh není to nejdůležitější, co bychom jako čtenáři měli sledovat. To důležité totiž zůstává nevyřčené, opět tedy musíme číst mezi řádky. I tak ale musím přiznat, že moje ohromení z prvních stran v průběhu čtení postupně vyprchávalo…
Všechny postavy, které v Osamělosti potkáme jsou skutečně osamělé a nešťastné svým vlastním způsobem. Nevzpomínám si na jedinou postavu, která by byla v příběhu jednoduše a prostě šťastná. Takhle na první pohled to může znít dost depresivně a od četby samotné to může odrazovat, ale nebojte, není to tak černé, jak to vypadá. Vlastně se mi dost zamlouvá myšlenka z doslovu ke knize: lidé jsou často vězni svého neštěstí a své samoty v podstatě dobrovolně, na postavy z knihy to sedí jak zadek na nočník a víc snad říkat netřeba.
Závěrem
OK, hrozně mě štvala nečinnost hlavních hrdinů. Políbí se, pak se opustí, přestože moc dobře ví, že nejlíp by jim bylo spolu. Bojí se ale udělat další rozhodnutí, protože to už jednou zkusili a moc dobře to nedopadlo. Vzhledem k ústřední myšlence příběhu to chápu, ale nevím, nebylo to přece jen trochu moc? Vlastně se v životě pořádně spálili jen jednou. A dělat z jednoho popálení tragédii na celý život? Když k tomu přičtu to, že Alicina matka měla rakovinu, Mattia se sebepoškozoval, přijde mi to trochu zbytečně nahuštěný, rozhodně bych z tý tragičnosti trochu ubrala a možná věnovala více pozornosti hlavním postavám.
Jinak samozřejmě příjemný počtení, nemůžu ho ale ohodnotit plným počtem bodů. Takže 4 z 5 pro sympatického Itala!
